Colorful world of basketball 2.

8. února 2014 v 20:03 | Peťa-chan |  Colorful world of basketball
Tak...máme tu ďalší týždeň a s ním aj nový diel kapitolovky. Za týmto druhým skvostom stojí Neko, ktorú určite milovníci dobrých yaoi poviedok poznajú... takže bude v češtine...a bude sladký, ale veď to uvidíte sami ;)
Anotace: Tak tu mám druhý slíbený dílek kapitolovky Péti-chan a mojí. Začínám od prvního dílu samotného seriálu, kdy se Kuroko octne na škole Seirin, kde chce začít odznova. A tam potká Kagamiho Taigu, do kterého se na první pohled zamiluje. No a jinak myslím, že to by k úvodu stačilo. Tak hezké počtení ;) :D



Tým se rozpadl po té, co jej Kuroko odešel. Zbylí členové již nedokázali dál držet při sobě. Každý si šel po svém. Co znamenala všechna jejich vítězství, když už jeden nedokázal porozumět tomu druhému a všem šlo pouze jen o sebe? Má pravdu ten, kdo říká, že vítězství není všechno. Důležitá je radost ze hry, láska k samotnému sportu a na to zapomněli. Nesnášel to, co se z jeho přátel stalo. Nechtěl, aby se to samé stalo i s ním. Proto bylo nutné minulost zmačkat jako kus počmáraného papíru a vyhodit ji do koše.

Se vší nenápadností jemu vlastní odešel studovat na školu Seirin. Měl jistotu, že tam nepotká nikoho z těch, které kdysi nazýval přáteli. Právě proto si tu školu vybral. Krom toho měla dobré ohlasy. Bylo to místo přímo stvořené pro nový začátek. Když přišel do dvora, nikdo si jej nevšimnul... jak jinak. Byl plný jak studentů, kteří na škole již studovali tak i těch nových, kteří se stejně jako on na této škole ke studiu chystali. Tis starší měli svá "stanoviště", kde nabízeli všemožné kroužky, které si mohli nováčci zvolit a tam po škole chodit a spestřovat svůj studentský život. No někteří z těch, co kroužky nabízeli, byli docela dotěrní. Jeho nic z toho nezajímalo. Chtěl jen jedno a to hrát basketball. Když se dostal z toho shluku lidí, přišel k ceduli, kde byly vypsané všechny kroužky a také tam bylo ukázano i to, kde se které stanoviště nachází. Ano, uviděl to, po čem tak prahl. Okamžitě tam zamířil. Opět se musel protlouct čím dál tím narůstajícím davem lidí. Nakonec se mu dostalo možnosti podat si přihlášku do basketbalového týmu, která se trenérce dostala do rukou hned po přihlášce Kagamiho Taigy- vysokého urostlého rusovlasého mladíka, který mnohým starším nahnal hrůzu. Na jeho přihlášku málem zapomněli. Někdy Kurokovy schopnosti byly spíše nevýhodou než výhodou. Po té, co si přečetli jeho přihlášku, byli v šoku. Dali si dohromady jedna a jedna.... studium na škole Teiko a jeho ročník. Nyní měli v týmu jednoho z generace zázraků, i když on sám nebyl v tu chvíli moc pyšný nato, že mezi ně patřil.

Cestou do školy kráčel za oním rusovlasým mladíkem, který stejně jako on byl novým členem týmu Seirin. Ale to ještě netušil, jak mu nástup do týmu a především on změní celý jeho život. Se zbytkem týmu se seznámil po škole v tělocvičně. Jejich nová trenérka se představila jako Aida Riko mladičká drobná dívekna s hnědými vlasy, velkýma očima a milým úsměvem. Mnozí z chlapců byli udivení tím, že je má trénovat holka a že Takeda sensei sedící na lavičce se měl jen koukat. V jeho věku by nejspíš nebylo ani nejlepší provádět něco jako tréning pubertálních kluků. Za celou dobu si jej nevšimli. Ze svého stínu pozoroval do půl těla obnažená chlapecká těla. A pak.... přišla řada i na něj.
"Kuroko Tetsuya... ten z Generace zázraků nejspíše nepřišel..." podotkla trenérka celá nadšená tělem toho sexy rusovláska. Chvíli se rozhlížela, jestli na něj náhodou nezapomněla. Ale neviděla ho.
"Můžeme začít s tréninkem." oznámila. Na to se před ní objevil Kuroko.
"Ale já jsem tady...." upozornil ji na svou přítomnost.
"Co?" s úlekem se otočila.
"Ku...roko... Tetsuya?" udiveně zamrkala nad tím modrovlasým zjevením, které se až teď ozvalo. Trochu v šoku jej také pobídla k tomu, aby si sundal tričko a důkladně si jej prohlédla. Byla jím opravdu udivená. Oproti Kagamimu a ostatním jeho čísla se blížila nule a některá byla skoro až v mínusu. Jak někdo takový mohl patřit ke Generaci zázraků??? Nedokázala to pochopit. Netušila, co Kuroko dokáže.... On se jí ani moc nedivil. Nebyl jako ostatní. Byl takový drobný..... Po té, co se s ním tedy všichni seznámili začal tréning. Tedy Riko se spíš chtěla podívat na to, co v těch klucích je. A ve chvíli, kdy se Kuroko otočil, spatřil jeho. Tentokrát ne ale jeho záda jako tomu bylo celý den. Pohlédl do tváře toho divokého nebezpečného tygra. A v tu chvíli, kdy se střetly poprvé jejich pohledy, pocítil to co ještě nikdy před tím. Jeho srdce bilo rychleji on se celý rozechvěl a visel na jeho očích jako kořist na potravě. On se zamiloval.... Ano byla to láska na první pohled. Ta chvíle, kdy si člověk myslí, že k tomu druhému prostě patří. Přeci jen se od něj musel odtrhnout, ale po celou dobu tréninku nedokázal myslet na nic a nikoho jiného. Po rozchodu s Aominem si s líbil, že už nikoho nenechá, aby mu ukradl srdce. Jenže on si nedokázal pomoci. Nebyl schopný tomu zabránit.

Po jejich prvním tréninku, kdy se pomalu začínalo ukazovat, co v kom je, odešli kluci do šatny. Dali si sprchu a oblékli se do čistého oblečení. Bylo už pozdě, když skončili. Venku byla tma. Jako první odešel Kagami a za ním zmizel i Kuroko, který jej sledoval. Netušil, co se bude dít, až si jej všimne. Má mu něco říct nebo naznačit? To pro něj bylo velkou nezodpověditelnou otázkou. Možná by bylo dobré, aby jej nenechal si ho všimnou a ještě lepší by bylo, kdyby od jeho sledování zcela upustil. Opět využíval svých schopností. Kagami nešel domů. Zamířil na veknovní basketbalové hřiště. Nejspíš se chtěl ještě unavit a párkrát si zastřílet na koš. Trénink mu nestačil. Byl opravdu dobrý, jak tak na něj Kuroko koukal. Nebyl jen krásný, byl skvělý i v basketu. Sledoval ho nějakou dobu. A když se odhodlal vylázt ze svého úkrytu, Kagami se jej šíleně lekl.
"K... Kuroko Tetsuya...." vyslovil jeho jméno, když se trochu uklidnil.
"Pamatuješ si mě." mile se na něj usmál a přišel k němu.
"Co tu děláš?" zaptal se jej. Pozvednul jedno své rozdvojené sexy obočí.
"Já no.... chtěl jsem si ještě zahrát basket...." dostal ze sebe. Byl docela nervózní, i když to na sobě moc nedal znát. Nevěděl, co jiného mu říct a pravdu mu prozrazovat nechtěl. Ale byl rád, že mohl být ještě chvíli v jeho přítomnosti.
"Fajn... Tak víš co? Ukaž mi, co v tobě je, ať vidím, co je ta vaše Generace zázraků zač..." řekl Kagami a pousmál se. Chtěl vědět, jak moc dobrý je. Nechtěl mít předsudky ohledně toho, jak vypadal. Kdo ví, co se skrývalo v jeho malém těle.
"Ah... no dobře. Dáme si zápas jeden na jednoho..." kývnul. Věděl, že to nedá. On nebyl dobrý v ničem jiném než v tom svém. A tak hra začla. Kagami nadšeně rozehrával. Avšak jen co hra sotva začala, byl velice zklamán tím, co mu Kuroko předvedl. Míč sotva udržel v ruce. Driblování mu moc nešlo a ani jednou se netrefil do koše.

"Sakra to si ze mě děláš srandu nebo co?! Vždyť je to hrozný, co předvádíš." prskal na něj vytočeně. A to měl jako s někým takovým hrát? Nehodlal hrát jen tak pro legraci. Chtěl hrát hru na úrovni. Ale Kuroko neměl v té chvíli příležitost předvést to, v čem opravdu vynikal. Za to Kagami byl skvělý. A Kuroko poznal, že on je ten pravý, s kým může sdílet svou lásku v basketu a nejen v něm. I když Kagami pro něj moc pochopení neměl. Viděl jen dítě bez talentu. Ale on mu řekl, že je to jinak. Že víc jak na talentu záleží na lásce k samotné hře.

"Já vím, že tohle mi nejde.... ale když mi dovolíš, ukážu ti to, v čem jsem dobrý.... Víc záleží na lásce ke hře než na samotném talentu. Já vím, nejsem jako ty.... jsem stín." jen málo kdo si tohle uvědomoval. A jemu na tomhle hodně záleželo.
"Jsi hrozný..." ušklíbnul se. Ten kluk byl opravdu podivín, ale jemu se tak nějak zalíbil. Něco v něm jej přitahovalo. Krom toho měl pravdu. On byl ten, díky komu si byl schopen uvědomit ty pravé hodnoty.
"Tak se měj Kagami. Uvidíme se zítra....." oblékl se. Už byla docela zima. Popadl své věci a dal se k odchodu.
"Počkej Kuroko..." zavolal na něj rusovlásek.
"Hmmm???" otočil se směrem, odkud na něj volal.
"Tohle sis zapomněl." podal mu svůj míč. Kuroko udiveně zamrkal a míč přijal. Jako poděkovaní mu vtiskl letmý polibek. Potom se rychle otočil a utíkal pryč. Kagami z toho byl docela vyjevený. Co to mělo znamenat? Nedokázal si na tu otázku odpovědět. Kuroko s výčitkami utíkal domů. Tohle nejspíš neměl dělat.

Další den se setkalo po škole opět v tělocvičně. Kuroko byl docela nervózní z toho, jak Kagami-kun zareaguje, až se spolu opět střetnou. Kagami se ale choval, jako by se nic nestalo, z čehož byl ještě nervóznější. Nevěděl, jestli to, co včera udělal bylo špatně a nebo ne. Chtěl se ho na to zeptat, až trénink skončí. Nechtěl se teď tím nechat rozptylovat. Teď bylo na čase začít hrát.

Chlapci byli rozděleni na dvě poloviny. Oblékli si různovarevná tílka, aby se jejich skupiny rozeznali. Mladší hráli proti straším a jak se ukázalo, nováčci nebyli až tak špatní. Co se týkalo Kagamiho, splnil očekávání trenérky a starších. Byl dokonce lepší, než si všichni mysleli. Ale taky byl dost agresivní, což ve hře není úplně někdy to nejlepší. Ale jeho zapálení bylo opravdu dobré. Když už to vypadalo, že bouchne, zasáhl Tetsuya. Jenže jeho pošťouchnutí.... nejdřív se otočil, aby tomu opovážlivci dal jednu do čumáku, ale když viděl, že je to on, neudržel se při pohledu na něj a i přesto, že už ho pevně drželi kluci, políbil toho modrovlasého klučinu na rty. Když ho od něj odtrhli, Kuroko se ještě nějakou chvíli chvěl a hleděl na něj jako politý ledovou vodou.

"Ka...ga...mi..." zašeptal tiše jeho jméno. Kagami ale raději uhýbal pohledem někam pryč. No a když se trochu vzpamatovali, bylo na čase se vrátit do hry a ukázat, co v klucích opravdu bylo. A v druhé polovině jejich miny zápasu viděli to, proč Kuroko patřil mezi členy zázračné generace. Jeho přihrávky byly opravdu skvělé. On byl skvělý. Bylo jasné, že on se spolu s Taigou stal velkou posilou jejich týmu. Oba byli jedineční a spolu opravdu silní. Trenérka Riko na ně hleděla v úžasu. A když skončili, chválila si je. Až tak dobrou práci od nich nečekala. Kagami s Kurokem se vypařili. Tedy každý měl v plánu jít si vlastní cestou, které se nakonec střetli v jednom občerstvení, kam si Kuroko chodil léčit nervy sladkým vanilkovým šejkem. Opět přemýšlel o něm.... o Kagamim, kterého zahlédl s tácem plným burgrů. A pak se odhodlal. Chtěl vědět, co mělo znamenat to, co se stalo na hřišti. Posadil se naproti stolu, kde měl věci. Kagami přišel a sednul si. Opět se šíleně leknul, když Kuroka spatřil.
"Co ty tu zase...." hleděl na něj.
"No já chodím jsem dost často. Mají tu dobrý vanilkový šejk." řekl s úsměvem, ačkoliv byl dost nervózní.
"Co?" pohlédl na kelímek, který modrovlásek držel v ruce.
"Asi si tu poprvé že?" optal se Kuroko. Kagami kývnul. "Víš Kagami... nesednul jsem si sem, abych si povídal o tomhle... Já... chtěl bych vědět.... co se mezi námi... děje..." dostal ze sebe se strachem z toho, co mu řekne. Možná to byl jenom Kagamiho úlet... ta pusa.
"Na to bych se mohl zeptat i já tebe.... ta pusa, co si mi dal včera večer..." řekl.
"No já... totiž.... líbíš se mi Kagami..." sklopil pohled. Kagami se zarazil. Co to řekl? To jako fakt? Ale byla pravda, že jemu se Kuroko také líbil. Chvíli na něj zíral, zatím, co do sebe cpal burger po burgeru.
"Tak víš co Kuroko.... Já to z tebou zkusím." řekl pak a podal mu jeden burger, aby jen nekoukal na to, jak se cpe. Bylo mu to trochu blbé.


"Já... děkuji Kagami." jeho tvářičky dostaly nachově červený nádech. Byl tak sladký a Kagami tak sexy. Přitahovali se vzájemně. No a když dojedli, společně z bistra odešli. Šli těsně vedle sebe. Rusovlásek se rozhodl, že svého.... jak to říct.... už nejspíše kluka.... doprovodí domů. Jak se tak společně otíraly o sebe rukama, opět skunčili u basketu, o kterém si povídali. Kuroko měl teď větší důvod hrát a více se snažit dát do toho všechno..... kvůli Kagamimu.... On byl jeho světlo a on jeho stín. Jako by i najednou zahojil jizvy utržené na Teiko. Stisk Kagamiho ruky byl tak pevný, že díky němu jako by na všechno zapomněl. Nechal se jím dovést až k němu domů. U dveří jeho domů se jejich ruce odtáhly. Kuroko objal Kagamiho oko krku. Musel se postavit na špičky, aby na něj vůbec dosáhl. Chvíli se na sebe dívali a pak se jejich rty opět spojily. Bylo to ale jiné než před tím. Ani jeden z nich to nedokázal popsat, ale bylo to krásné. Když se od sebe odtáhli jen s těží se od sebe odtáhli a rozloučili. Cosi v nich obou je k sobě táhlo jako svě poloviny magnetu. Oni patřili k sobě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama